Stráž obrany státu - SOS

 

 Československá republika již od svého vzniku řešila systém ochrany státní hranice. Hranice předválečné republiky střežil ozbrojený sbor ministerstva financí - „finanční stráž" (ve dvacátých letech se jmenoval „pohraniční finanční stráž"). Sbor finanční stráže svou početností a určením, plynoucím z podřízenosti ministerstvu financí, postačoval kontrole hranice z hlediska celního. Nikoliv však již z hlediska bezpečnostního. V případě válečného konfliktu mohla být finanční stráž využita maximálně k provizornímu uzavření hraničních přechodů, nebo hlavních cest přes hranici a jejich udržení do doby příchodu armády. Účinný, i když z daleka ne ideální, systém ochrany státní hranice začal fungovat až se zřízením Stráže obrany státu v roce 1936.

V průběhu 20. let minulého století se několikrát diskutovalo o možných úkolech pohraniční finanční stráže, četnictva a tehdy málo početné státní policie v případě zostření zahraničně politické situace, či dokonce v případě vypuknutí válečného konfliktu. Branný zákon z roku 1920 i branné předpisy z roku 1927 pamatovaly na začlenění těchto složek do systému ostrahy státní hranice, ale především u finanční stráže se jednalo stále spíše v rovině teoretické.

V roce 1926 dospěly diskuse o možnostech ostrahy státních hranic k návrhu, aby hranice střežilo výhradně četnictvo. Tento návrh byl brán poměrně vážně a na ministerstvu vnitra vznikla dokonce za tímto účelem zvláštní komise. Střežení hranic ozbrojeným sborem ministerstva vnitra velmi vítalo především ministerstvo národní obrany, které by tak získalo v případě ostrahy hranic jen jednoho partnera a ne dva, jako doposud - ministerstvo vnitra a financí. Samo ministerstvo vnitra však pro tento návrh nejevilo velké nadšení a tak nakonec jediný, kdo změnu prosazoval, bylo ministerstvo národní obrany. Proto se podařilo ministerstvu vnitra a financí tento návrh „uklidit pod koberec". Diskuse ohledně postavení finanční stráže a četnictva a tlak ministerstva národní obrany na změny ale nepolevovaly.

Ministerstvo národní obrany vypracovalo plán na součinnost četnictva a armády při ostraze hranic a tento plán byl oboustranně přijat a schválen. Jednalo se o předpis G-IX-3. Podobný plán zaslali vojáci v roce 1926 také na ministerstvo financí. Dočkali se však pouze vyhýbavých nebo sice korektních, ale záporných odpovědí. Tlak na ministerstvo financí vojáci opět zvýšili v roce 1928. Vojáci argumentovali především tím, že na hranicích koná službu vojensky organizovaný, ozbrojený sbor, který v případě nepřátelského útoku bude první napaden, ale pro tento případ není nic připraveno. Neexistoval žádný předpis pro součinnost armády a pohraniční finanční stráže. Ke schválení instrukcí o součinnosti finanční stráže a armády došlo nakonec až v září roku 1931 vydáním předpisu G-XI-6 „Součinnost finanční stráže v ostraze hranic". Vojáci i tak se svými požadavky u resortních kolegů příliš neuspěli. Jak již bylo zmíněno, změnu k lepšímu přineslo až zřízení Stráže obrany státu v roce 1936.

Do roku 1936 byla tedy organizační opatření spojená s ostrahou státní hranice jen málo účinná a ministerstvo národní obrany proto neustále požadovalo větší zapojení především na samé hranici stojící finanční stráže do systému ostrahy hranic. Ministerstvo financí však přednostně prosazovalo zájmy resortní služby - ochrana celní hranice a k požadavkům ministerstva národní obrany se stavělo více či méně odmítavě. Otázkou součinnosti armády, četnictva a finanční stráže při ochraně státních hranic se zabývala 19. listopadu 1934 Nejvyšší rada obrany státu, která nařídila ustanovit komisi ze zástupců ministerstev financí, vnitra a národní obrany pro řešení této problematiky.

Na jaře 1936 navrhovalo ministerstvo národní obrany zřídit jednotný bezpečnostní sbor, který by vznikl úplným sloučením četnictva, finanční stráže a státní policie. Tento poměrně rozumný návrh byl ale ze strany ministerstev vnitra a financí smeten ze stolu především s poukazem na odlišnost výkonu služby a povinností jednotlivých sborů. Ministerstvo vnitra bylo současně pověřeno vypracováním vládního nařízení o součinnosti ozbrojených sborů při ostraze hranic, tedy vládního nařízení o zřízení Stráže obrany státu.

Stráž obrany státu /SOS/ vznikla na základě Vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936. SOS měla plnit tyto tři základní úkoly :

1. ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území

2. spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti

3. spolupůsobení při provádění úkonů celní správy

Šlo tedy především o okamžité zajištění základní obrany státní hranice a usnadnění nástupu armády.

Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily; podle vládního nařízení se však na skladbě tohoto sboru mělo podílet více organizací. V pozdější praxi roku 1938 patřili k příslušníkům SOS i členové Sokola, střeleckých jednot, Rote Wehr, zaměstnanci Československých státních drah, státně spolehliví jednotlivci apod.

Význam Stráže obrany státu spočíval především v možnosti čelit nebezpečí v pohraničí státu již v době míru mocenskými prostředky, které jsou okamžitě k dispozici. Po vyhlášení pohotovosti SOS mohly tyto jednotky v průběhu maximálně několika hodin obsadit hranice. K obraně státu byla primárně určena československá branná moc, ale v případě nenadálého přepadení by její reakce mohla přijít pozdě.

Stráž obrany státu byla organizována po praporech. Celkem bylo postaveno 31 praporů SOS /30 praporů v pohraničí a jeden vnitrozemský - prapor SOS Praha, který byl zřízen u Policejního ředitelství v Praze 19.4.1937/. Podle původních plánů však mělo být postaveno 38 praporů SOS.

Do konce roku 1936 vznikl jen organizační rámec Stráže obrany státu. U určených okresních úřadů došlo ke zřízení velitelství jednotlivých praporů SOS. Tyto okresní úřady byly nadřízeny SOS ve služebních záležitostech, velitelství praporu naproti tomu rozhodovalo ve věcech výcviku, vzdělávání apod. Obecně lze říci, že obvod jednoho praporu SOS tvořilo vedle území sídelního okresu území několika přilehlých politických okresů. V době míru fungovala Stráž obrany státu jen rámcově, podléhala řízení Ministerstva vnitra a stálí příslušníci SOS vykonávali normálně svou rezortní službu. Velitelství jednotlivých praporů metodicky řídila podřízené složky a přijímala pokyny z ministerstva. Byla organizována společná cvičení jednotlivých složek stráže a pořádaly se odborné kurzy pro vybrané příslušníky SOS.

Samotný prapor SOS se dále dělil na roty, čety a družstva. Základ jednotlivých družstev tvořily četnické a policejní stanice, nebo oddělení finanční stráže. Družstvo se obvykle skládalo z 12 až 15 mužů a jejich základní výzbrojí byly karabiny vz. 33, nebo pušky vz. 24 a pistole. Na přelomu let 1937 a 1938 začala armáda jednotlivým oddělením finanční stráže a četnickým stanicím přidělovat pro družstva SOS lehké kulomety vz. 26 včetně střeliva a další výstroj a výzbroj (např. ruční granáty) ze svých skladů. K přidělení těžkých kulometů k SOS již nedošlo, i když s nimi někteří SOSáci absolvovali výcvik. Do budoucna se uvažovalo i o přidělení obrněných automobilů.

Sestava každého praporu SOS se členila na tři sledy :

1. sled pozorovací, umístěný v bezprostřední blízkosti státní hranice, který se neměl v případě napadení rozhodněji na místě bránit;

2. sled odporu, neboli obranný, jehož cílem bylo donutit nepřítele ke zpomalení a organizování útoku;

3. družstva záloh (vždy na úrovni čety).

Na podzim roku 1937 vydalo ministerstvo vnitra souhrnný služební předpis pro Stráž obrany státu pod označením G-XI-2 I. a II. díl s oficiálním názvem „Stráž obrany státu v zajištění státních hranic". Již před tím ale došlo k vydání několika předpisů doplňujících a rozvíjejících Vládní nařízení č. 270. Jednalo se o „Organizační řád SOS" vydaný Ministerstvem vnitra 16. listopadu 1936 a o „Zatímní směrnice pro výcvik příslušníků SOS" vydané 1. března 1937.

Oba díly předpisu G-XI-2 byly přísně tajné. Každý výtisk měl svoje evidenční číslo a minimálně jednou ročně měl velitel příslušného praporu SOS zkontrolovat všechny výtisky ve své oblasti. I při ústupu z hranic po Mnichovu se evidovaly všechny výtisky předpisu a veškeré ztráty při ústupu, či při boji s německými teroristy musely být nahlášeny a zdůvodněny.

Služební předpis pro Stráž obrany státu G-XI-2 vstoupil oficiálně v platnost 15. února 1938. Tímto aktem pozbyly platnosti dosavadní předpisy pro součinnost četnictva (G-IX-3) a finanční stráže (G-XI-6) v ostraze hranic. Tyto, již neplatné předpisy, byly jako tajné, komisionelně zničeny (spáleny) a to včetně doplňků a korespondence s nimi související.

Jak bylo uvedeno, služební předpis SOS se skládal ze dvou dílů. První díl služebního předpisu byl určen pro velitele na nižším stupni velení, kdežto druhý díl byl určen pro ty velitele stráže, kteří stráž řídili z hlediska jejího organizačního vývoje, úrovně výcviku, materiálního vybavení a z hlediska přípravy pohotovosti stráže. Tento díl obdrželi velitelé na všech stupních velení od okresního úřadu - velitelství praporu výš. Ten, kdo měl II. díl, musel obdržet i díl I.

V srpnu roku 1938 došlo ještě k vydání „Služebního řádu pro Stráž obrany státu" a k vydání služebního předpisu G-VII-10.

U všech praporů Stráže obrany státu došlo k vypracování plánů pro boj v pohraničních oblastech státu. Práce na těchto plánech probíhala samozřejmě s vazbou na plány zajištění hranic Československé armády v dané oblasti. V plánech boje SOS byla učena bojová stanoviště, ústupové trasy a také signály pro průchod SOSáků, jak si příslušníci SOS říkali, hlavním obranným postavením československé armády. Průchod hlavním obranným postavením byl pro SOSáky velmi nebezpečný a ohrožení vlastními jednotkami bylo velmi reálné a to především v oblastech, kde došlo k vybudování stálého opevnění. V případě války by byli SOSáci ve dvojím ohni. Zepředu tlačeni k ústupu nepřítelem, zezadu pod palbou vlastních armádních jednotek. Většina velitelů i řadových SOSáků si byla vědoma, že služba v SOS se v případě války prakticky rovná sebeobětování.

Počty příslušníků stráže obrany státu se v průběhu doby neustále zvyšovaly. Dobře je to vidět kupříkladu na finanční stráži, která se stala v rámci Stráže obrany státu nejpočetnější složkou. Tvořila důležitou složku SOS, neboť šlo o stráž, která konala službu přímo na hranicích. V roce 1936 sloužilo u finanční stráže přibližně 5.500 finančníků a uvažovalo se, že jen cca 800 finančníků bude zařazeno k SOS. Se zhoršující se politickou situací bylo k SOS určováno stále více finančníků, takže v květnu 1938 mělo určovací dekret k SOS z celkového počtu asi 8.000 zaměstnanců finanční stráže již 6.037 a v září 1938 dokonce již 6.414 (nebo 6.438, podklady se různí).

Celkem bylo k SOS zařazeno v květnu 1938 :

5.847 četníků;

3.155 policistů;

6. 037 finančních strážců;

12.671 vojenských posil.

 

V září roku 1938 byly stavy u SOS následující:

4.917 četníků;

1.674 policistů;

6.438 finančních strážníků;

14.755 vojenských posil;

1.827 aktivních vojáků.

Od jara roku 1937 byly zahájeny výcvikové kursy příslušníků Stráže obrany státu. Cvičení probíhala i začátkem roku 1938, ale k 18. květnu 1938, z důvodu zhoršující se mezinárodní situace, došlo k jejich přerušení. Cílem cvičení bylo dosažení pokud možno souhry mezi jednotlivými složkami SOS a zopakování potřebných základních návyků ve specifickém způsobu boje SOS.

Důležitým mezníkem pro činnost SOS i finanční stráže se stalo vyhlášení mimořádných opatření v květnu 1938, s cílem zvýšit okamžitou obranyschopnost republiky. Dne 20.května ve 22.00 hodin v noci vláda rozhodla o vyhlášení ostrahy hranic. Bezprostřední podnět poskytly informace našich zpravodajských služeb, o částečném soustředění německých ozbrojených sil u našich hranic. Současně se blížily obecní volby, a zvažovala se tedy i eventualita, že uměle vyvolané incidenty namířené proti čsl. občanům německé národnosti by mohly být využity jako záminka pro německou ozbrojenou intervenci. Hlavní štáb armády nařídil ostrahu hranic ve 22.00 hodin heslem „Zborov". Jako první vyrazila na hranice družstva SOS, která byla aktivována až samotným rozkazem k zaujetí ostrahy hranic. První družstva, většinou se základním kádrem z oddělení finanční stráže a s vojenskými posilami, dosáhla svá bojová stanoviště krátce po půlnoci 21. května. Poslední družstva pozorovacího sledu zaujala svá postavení nad ránem 21. května a po rozednění zaujímala obranné postavení družstva sledu odporu z vnitrozemí. Během dopoledne zaujala obranné postavení v pohraničí republiky celá sestava Stráže obrany státu. V následujících dnech družstva SOS zdokonalovala svá obranná stanoviště, zřizovala zátarasy a samozřejmě prováděla hlídkovou činnost. Květnová mimořádná opatření, jejich rozsah, ráznost a důslednost byla velkým překvapením pro Němce z našeho pohraničí.

Květnová ostraha hranic však ukázala také nedostatky a slabiny, které bylo nutno řešit. Docházelo k případům, že mladí příslušníci finanční stráže přijatí v květnu do sboru a zároveň zařazeni do SOS, nastupovali 21. května na hranice beze zbraně, protože pušky jim nebyly ještě přiděleny (např. jen u praporu SOS Rychnov nad Kněžnou se jednalo o 65 mužů). U některých praporů SOS byl nedostatek lehkých kulometů, na mnoha místech chyběly vojenské ocelové přilby, nedostávalo se ručních granátů a dalších součástí především polní ústroje. Většinu těchto problémů nakonec řešila armáda poskytnutím potřebného materiálu ze svých skladů. Kupříkladu 24. května 1938 rozhodlo Ministerstvo národní obrany předat jednotlivým praporům SOS ze svých skladů některé nedostatkové součásti polní ústroje. Jednalo se o jeden pár bot, jídelní misku s povlakem, polní láhev, stanový dílec, přikrývku, tlumok, ustrojovací řemen a dva plášťové řemínky. Jen prapor SOS Liberec převzal 763 těchto souprav. Na základě zkušeností z květnových mimořádných opatření, hodnotili velitelé praporů SOS většinou nejlépe chování četnictva, příslušníkům finanční stráže bylo většinou, ve srovnání s četníky, vytýkáno méně vojenské vystupování. Na druhou stranu byla kladně hodnocena jejich velká obětavost. Hodnocení policistů zařazených v SOS vyznělo značně rozpačitě.

Ke zrušení ostrahy hranic došlo až 8.června 1938, kdy byly domů propuštěny vojenské posily. Ostatní rezortní příslušníci SOS, tedy i příslušníci finanční stráže, zůstali však stále v pohotovosti na svých stanovištích, a to až do osudného září 1938. Neustálá pohotovost, psychologický teror i otevřené násilí ze strany Němců SOSáky značně vyčerpávaly. Z těchto důvodů finanční stráž přestala téměř vykonávat svoji rezortní službu. V létě roku 1938 se tak začala projevovat velká zátěž, kladená především na četníky a finančníky sloužící v SOS. Stále více se museli věnovat svým povinnostem v rámci Stráže obrany státu, čímž trpěla jejich resortní služba a docházelo tak k třenicím mezi ministerstvem národní obrany na jedné a ministerstvy vnitra a financí na straně druhé. V létě roku 1938 museli proto posílit četnické stanice v pohraničí četníci z vnitrozemí. U finanční stráže byla situace složitější, ale na jaře roku 1938 u ní došlo k velkému zvýšení stavů a v létě 1938 ministerstvo národní obrany povolilo uspořádat sestavu pozorovacího sledu SOS tak, aby nastala změna stanovišť a hranice státu byla souvisleji střežena. Nová sestava pozorovacího sledu a upravený způsob výkonu služby měl hlavně za cíl hustější uzavření a kontrolu hranic do hloubky. V rozkaze ale ministerstvo národní obrany výrazně upozornilo na skutečnost, že nařízenými úpravami se nic nemění v připraveném plánu boje jednotek SOS v pohraničí. V případě nového vyhlášení pohotovosti SOS měla družstva pozorovacího sledu i sledu odporu opět zaujmout svoje původně plánovaná bojová stanoviště. Rozkazem nařízená změna sestavy byla totiž pouze přechodná a byla přizpůsobena aktuálnímu stavu situace, kdy nebyla vyhlášena bojová pohotovost. Veškeré podrobnosti provedli na základě rozkazu jednotliví velitelé praporů SOS.

Koncem léta 1938 se situace na hranicích nadále přiostřovala. Narůstající teror ze strany německé menšiny a hromadné pašování zbraní z Německa nevěstily nic dobrého. Armáda začala na přelomu srpna a září skrytě povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných SOSáků. Vše nasvědčovalo tomu, že v brzké době dojde na našich hranicích s Německem k ozbrojenému střetu. Přiblížil se podzim roku 1938 a s ním i velká zkouška pro všechny SOSáky. Dne 12. září 1938 promluvil Adolf Hitler na sjezdu SdP v Norimberku. Tento projev byl signálem pro vypuknutí povstání českých Němců. První mrtví v řadách SOS však byli již 13. září 1938. Názvy jako Habespirk /Habartov/, Gossengrün /Krajková/, Schwaderbach /Bublava/ hovoří samy za sebe. A události se valily dál - Cheb, opět Gossengrün, Varnsdorf, Šluknov, Vidnava a další místa. Proti československé Stráži obraně státu, podporované na mnoha místech armádou s motorizovanými jednotkami, nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA, které bezostyšně operovaly na našem území. V sobotu 17. září se oficiálně zformovala teroristická organizace českých Němců tzv. Sudetoněmecký freikorps. Jeho teroristické činy na sebe nenechaly dlouho čekat. Krev obránců republiky tak tekla na dalších místech, připomeňme si Habartice, Pomezní boudy, Petříkovice a tak dále.

Další nápor na jednotky SOS proběhl 22. září 1938, kdy se znovu v nejvyšší míře rozhořelo povstání českých Němců v našem pohraničí a teroristé z tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu ve velkém měřítku útočili na postavení SOS. Vzpomeňme na místa jako Cetviny, Boží Dar, Vejprty, Ústí nad Labem a Střekov, Hrádek nad Nisou, Habartice. Zcela nepřehledná byla situace na Ašsku a Chebsku. Mnohá místa byla pro republika ztracena již v tento den a československá státní moc se sem vrátila až v květnu 1945. V Pomezí nad Ohří se dokonce českoslovenští vojáci a SOSáci střetli v přímém boji s říšskoněmeckými četníky a s příslušníky jednotky SS „Totenkopf", kteří bez zábran bojovali na našem území ! U osady Libá u Františkových Lázní došlo dokonce na střelbu od německé hranice protitankovými kanóny na naše tanky. Podobná situace byla i ve Šluknovském výběžku. Henleinovcům s podařilo obsadit celý Varnsdorf, zajmout kompletní četnický pohotovostní oddíl a několik družstev SOS. Večer 22. září 1938 byl v rukou Henleinovců celý šluknovský výběžek. Liberecký prapor SOS zde ztratil 307 mužů - 129 finančníků, 21 četníků a 157 vojenských posil.

Časně ráno 23. září byly podniknuty ve šluknovském výběžku odvetné akce. Proti povstalcům, podporovaným jednotkami SS a SA, nastoupili příslušníci III. praporu pěšího pluku 42 a I. praporu pěšího pluku 47 s podporou tanků a obrněných vozidel. Vzhledem k vyhlášení všeobecné mobilizace ve 22.30 hodin večer se již armáda stáhla na hlavní obranné postavení a dne 24. září 1938 se proto henleinovci opět zmocnili celého výběžku. Kruté boje probíhaly také v javornickém a osoblažském výběžku. Zde došlo asi k nejzrůdnější akci německých teroristů, když v Liptáni při přepadení četnické stanice bylo zavražděno šest SOSáků - čtyři finančníci a dva četníci. Již zajaté a odzbrojené SOSáky Němci na stanici palbou ze samopalů brutálně postříleli a asi pro jistotu ještě šavlemi dobili. Dne 23. září ve večerních hodinách byla vyhlášena všeobecná mobilisace československé branné moci. Situace v pohraničí se poněkud uklidnila. I nadále však na desítkách míst pokračovaly srážky mezi našimi SOSáky a německými teroristy. Takový nápor, jako zažily československé ozbrojené složky 13. či 22. září se již ale neopakoval. Pro zajištění klidu a pořádku v pohraničí došlo od 13. září postupně k vyhlášení stanného práva pro zločin vzbouření nad 22 pohraničními okresy.

Pak přišla hanebná mnichovská dohoda a Československo muselo vydat své pohraničí do rukou Němců. Příslušníci Stráže obrany státu odcházeli jako poslední, často již za příchodu Němců. Služba SOSáků se pomalu vracela do klidných kolejí strážní služby na nových, vnucených, hranicích, i když teroristické útoky ze strany Němců úplně neustaly - nejznámějším případem je asi Český Krumlov či Moravská Chrastová. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi byl vývoj jiný, než v historických zemích. Ani v květnu, ani v září 1938 zde nedošlo k vážnějším incidentům. Vlna teroristických přepadů a pohraničních šarvátek začala na polských a hlavně maďarských hranicích až s odstupováním území těmto dvou státům.

V sobotu 2. října započalo i předávání území Těšínska Polákům. O měsíc později 2. listopadu 1938 došlo ke stanovení „nových hranic" mezi Československem a Maďarskem tzv. Vídeňskou arbitráží, na základě čehož přišla naše republika o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi. V průběhu listopadu tak na tomto území probíhaly boje mezi československou brannou mocí a Stráží obrany státu na straně jedné a maďarskou armádou (Honvédem) a teroristickými bojůvkami (Szabadczapatok - obdoba tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu). Maďaři se snažili pro sebe získat větší část území, než které jim připadlo na základě arbitrážní dohody. Maďarům se však žádného většího úspěchu dosáhnout nepodařilo. Českoslovenští vojáci a SOSáci vystupovali proti Maďarům velmi horlivě a razantně, chtěli si tak odčinit i smutek a zklamání z „Mnichova". Na Slovensko a Podkarpatskou Rus byly také včas převedeny jednotky z Čech a Moravy, které měli již své zkušenosti ze zářijových bojů. To byl další důvod neúspěšného snažení Maďarů.

K dalším bojovým vystoupením na východě státu došlo na přelomu prosince a ledna 1939. Největší boj se odehrál v pátek 6. ledna v Rosvigově, na předměstí Mukačeva. Bojové akce pokračovaly, s různou intenzitou, vlastně až do rozbití státu v 15.března 1939. Dne 14. března 1939 vypuklo na Podkarpatské Rusi povstání místních nacionalistů tzv. Sičovců, kteří chtěli, po vzoru Slovenska, vyhlásit samostatný stát. Ústup československé armády a jednotek SOS z nejvýchodnější země, teď již bývalého Československa, provázely šarvátky jak se Sičovci, tak hlavně tvrdé boje s dotírajícími Maďary. Čechoslováci ustupovali z Podkarpatské Rusi třemi směry, jednak na Slovensko, jednak do Rumunska a také do Polska. Poslední jednotky armády a SOS se probojovaly do Rumunska až 18. března 1939, tedy tři dny po zániku svého státu.

Přesto, že oficiálně byla republika v mírovém stavu se všemi svými sousedy, padlo v bojích s Německem, Polskem a Maďarskem minimálně 171 příslušníků československé branné moci a SOS a 404 jich bylo raněno. Tato čísla však jsou ale neúplná. Zatím nejúplnější soupis padlých SOSáků uveřejnil ve svém článku „O hranice se nejedná, o hranice se střílí" Vladimír Pohorský. Článek byl otištěn ve sborníku „Hraničáři pod Luží ´38". Tento soupis padlých byl sestaven po detailním studiu relevantních archivních materiálů a literatury. Bohužel, tento soupis se stále ještě rozšiřuje o další jména.

V Čechách a na Moravě přešlo velení jednotek Stráže obrany státu 3. října 1938 zpět pod pravomoc ministerstva vnitra a i když armáda později několikrát žádala o znovupodřízení SOS, již k tomu nikdy nedošlo. Výnosem ministerstva vnitra ze dne 24.listopadu 1938 byla ke dni 26. listopadu 1938 na území Čech a Moravy zrušena pohotovost Stráže obrany státu. Tímto dnem se vrátili příslušníci četnictva, policie a finanční stráže ke své resortní službě a vojenské posily ke svým útvarům. Vojáci v záloze, pokud vůbec ještě u SOS sloužili, byli propuštěni do civilu. Veškerá služba SOS v Čechách a na Moravě byla ukončena. Oficiálně byla Stráž obrany státu zrušena až nařízením protektorátní vlády č. 3 ze dne 21. prosince 1939.

Na Slovensku fungovala organizace SOS ještě nějaký čas po vzniku Slovenského státu. Po roce 1945 se krátce uvažovalo o opětovné aktivaci SOS, ale nakonec k tomu nedošlo.

Z morální stránky je symbol ochránců našich hranic a tedy i suverenity naší Československé republiky velmi významný, i když dnes bohužel hodně opomíjený. Tvrzení, že jsme se v roce 1938 vzdali bez jediného výstřelu je lživé. Odhodlání, s jakým příslušníci finanční stráže, četnictva, policie a armády stáli na hranicích státu v řadách Stráže obrany státu v době ohrožení vlasti, zaslouží velké uznání. Kolikrát se jejich stejnokroj zbarvil krví svého nositele, který přinesl oběť, a mnohdy tu nejvyšší, aby chránil svoji zem.

Stráž obrany státu, v rámci stanovených možností, úspěšně chránila státní hranice proti německým, maďarským a polským teroristům. Na oběti našich předků nesmíme zapomínat.

S názvem „Stráž obrany státu" se lze setkat také v poněkud jiných souvislostech. V letech 2. světové války se takto jmenovala jedna odbojová skupina působící v severovýchodních Čechách. Naopak, zcela degradující odkaz jednotek Stráže obrany státu je skutečnost, že se takto jmenuje jakási odnož ultrapravicové Národní strany.

V listopadu roku 1938 zamýšlelo ministerstvo vnitra ocenit obětavou službu příslušníků SOS a armády v pohraničí republiky. Ministerstvo vnitra navrhovalo udělit všem padlým SOSákům a vojákům in memoriam „Československý válečný kříž 1918". Válečný kříž měl být dále udělen těm, kteří vykonali vynikající činy a projevili osobní statečnost při obraně vlasti. S ministerstvem národní obrany byl tento návrh projednán v prosinci 1938. Vojáci se však vyjádřili až v únoru 1939, kdy souhlasilo s tím, aby u „Československého válečného kříže 1918" byly změněny stanovy tak, aby mohl být udělen za zásluhy v pohraničí z let 1938 a 1939 příslušníkům SOS a armády. Současně ministerstvo národní obrany vyzvalo ministerstvo vnitra, aby příslušníci SOS obdrželi pochvalné dekrety za svoji činnost v roce 1938. Dekret měl být umělecky zpracován a jednotný. Měl sloužiti jako doklad pro posouzení dotčené osoby při různých záležitostech (např. zaměstnání, podpora apod.).

Bohužel, vývoj politické situace běžel velmi rychle a tak poslední záznam, týkající se možnosti vyznamenat vojáky, příslušníky finanční stráže, četnictva, policie a další za jejich namáhavou a obětavou činnost v roce 1938 je datován 8. dubna 1939, tedy již po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, a končí slovy „záležitost se stala bezpředmětnou". Dalšího komentáře myslím netřeba.

O udělení pochvalných uznání jednotlivým příslušníkům SOS, kteří se obzvláště vyznamenali svým chováním před nepřítelem ministerstvo vnitra opravdu vážně uvažovalo. V únoru 1939 se sestavovaly seznamy SOSáků, kteří si pochvalné uznání za svoji činnost zasloužili, ale z výše uvedeného důvodu se žádný z nich nikdy oficiálního pochvalného uznání nedočkal.

K celé problematice ještě poznamenejme, že ministerstvo vnitra rozeslalo dne 11. prosince 1938 na všechny velitele praporů SOS přípis, aby nahlásili přesné adresy raněných příslušníků SOS, nebo adresy nejbližších pozůstalých u zabitých SOSáků. Mimo jiné měli velitelé praporů nahlásit i počet nezletilých dětí. Ministerstvo vnitra hodlalo vyplatit postiženým a potřebným rodinám zraněných či zabitých SOSáků peněžitou podporu.

Na úplný konec této kapitoly pro zajímavost uveďme, že počátkem roku 1939 se připravovala k vydání velká výpravná obrazová kniha o událostech roku 1938 a jedna kapitola měla být věnována Stráži obrany státu. V časopise „Naše pohraničí" se objevila i výzva, aby příslušníci finanční stráže posílali zajímavé fotografie z doby své služby u Stráže obrany státu. Vysloveně bylo uvedeno, že se hledají fotografie vypálených a zničených celnic a mrtvých finančníků, aby se v budoucnu na tyto oběti nezapomnělo. Kniha, která by dnes byla velice zajímavá a přínosná, však nikdy nespatřila světlo světa.

O vyznamenání příslušníků SOS a vojáků za jejich činnost v roce 1938 v pohraničí se uvažovalo i po skončení druhé světové války a osvobození naší vlasti. I když tenkrát celá akce došla dále, než na přelomu let 1938 - 1939, stejně se nikdo z hraničářů žádného vyznamenání nedočkal. Strana, která se v roce 1948 ujala moci, neměla zájem vyznamenávat příslušníky ozbrojených složek buržoazní republiky.

Hymna SOS

Na našich hranicích stojí stráž.

Nečekej Adolfe, nás se nedočkáš.

Nečekej, jdi už spát, nech si o nás zdát.

Přijď Adolfe časně z rána, uvítá tě z děla rána, budem mašírovat.

Na našich hranicích stojí stráž.

Kaprále Adolfe, Čech se nebojí.

Však přijde jednou čas, kdy si zlomíš vaz.

Chytneme tě za nožičky, strčíme tě do truhličky.

Tam pak musíš diktovat.

Na našich hranicích stojí česká stráž.

Adolfe Hitlere, nás nespapáš – my nejsme Rakousko.

Nemysli, že mi se dáme, my se nelekáme.

To bys musel jinak vypadat.

Pojď s námi Ádo zlatý mašírovat.

Ať také něco užiješ, až budou bomby s nebe padat.

Ať také jednu dostaneš.

Dostaneš ji do hlavy, žádný ti ji nespraví.

Pak bude celá Třetí říše koukat,

jak umí Češi bojovat.

Dostaneš ji z obou stran, poženem tě za Jordán,

Pak bude Mussolini koukat,

Jak umí Áda utíkat.

 

 

Vládní nařízení č. 270/1936 Sb. o stráži obrany státu

Výňatek z vládního nařízení č. 270/1936 Sb.

ze dne 23.10.1936

o stráži obrany státu

(uvedeny pouze některé paragrafy)

Vláda republiky Československé nařizuje podle čl. I zákona ze dne 21. června 1934, č. 109 Sb. z. a n., o mimořádné moci nařizovací, ve znění zákona ze dne 17. června 1936, č. 163 Sb.:

§ 1

(1) Zřizuje se stráž obrany státu (dále jen stráž).

(2) Úkolem stráže je ochrana neporušitelnosti státních hranic a nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.

(3) Stráž může býti pověřena i prováděním jiných úkolů, souvisících s úkoly uvedenými v odstavci 2, na příklad též úkolů celní správy. Takové opatření učiní ministerstvo vnitra v dohodě s příslušným ministerstvem.

§ 2

(1) Stráž je složena

a) z příslušníků četnictva, policejních strážních sborům obecní stráže bezpečnosti a vojenských osob,

b) z příslušníků finanční stráže a osob majících postavení jiné veřejné stráže, jiných zaměstnanců státu, ústavů, podniků a fondů státních nebo státem spravovaných a zaměstnanců veřejnoprávních korporací, ústavů podniků a fondů, a ve služebním poměru veřejnoprávním či soukromoprávním, pokud jsou podle svého služebního poměru určeni k výkonu strážní, policejní nebo podobné služby.

(2) Celkový počet příslušníků stráže určuje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem obrany a ministerstvem financí.

(3) Osoby uvedené v odstavci 1 určuje za příslušníky stráže okresní úřad. Osoby, které nejsou ve státní, zemské neb okresní službě, mohou býti určeny za příslušníky stráže jen se svým souhlasem. Osoby vojenské a osoby uvedené v odstavci 1, písm. b) budou určeny za příslušníky stráže v souhlase s orgánem, který určí příslušný státní ústřední úřad. Okresní úřad může příslušníka stráže kdykoliv zprostiti této funkce.

(4) Osoby uvedené v odstavci 1, písm. a) stávají se příslušníky stráže určením podle odstavce 3, osoby uvedené v odstavci 1, písm. b) stávají se příslušníky stráže pro případ potřeby a pro dobu, které stanoví okresní úřad, jakož i pro dobu potřebného výcviku.

(5) Proti opatřením podle odstavců 3 a 4 není žádného opravného prostředku.

§ 4

(1) Stráž je vojensky organisována a vycvičena.

(2) Příslušníci stráže podléhají při výkonu služby podle tohoto nařízení vojenským trestním zákonům a soudům a platí pro ně přiměřeně vojenský služební řád; kázeňské právo a řízení upraví ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem národní obrany a ministerstvem financí přiměřeně podle předpisů o vojenském kázeňském právu a řízení. Pro vojenské osoby, jako příslušníky stráže, platí předpisy o vojenském kázeňském právu a řízení.

§ 5

(1) Příslušníci stráže mají, pokud jde o výkon služby podle tohoto nařízení, zákonem stanovena práva civilní a vojenské stráže.

(2) Příslušníci stráže smějí použíti zbraně, šetříce opatrnosti podle okolností případu potřebné, v těchto případech:

a) při nutné obraně, aby odvrátili násilný útok, jenž na ně byl učiněn nebo který jim přímo hrozí nebo jímž se ohrožuje život jiné osoby;

b) aby odvrátili nebezpečný útok, který ohrožuje střežený objekt, po marné výzvě, aby bylo upuštěno od útoku;

c) aby zamezil útěk pachatele, jenž vážně poškodil neb ohrozil střežený objekt, byl-li přistižen při činu nebo je-li důvodně podezřelý z takového činu a nelze-li jej zadržeti jiným způsobem;

d) aby zamezili útěk nebezpečného zločince, jehož nemohou jiným způsobem zadržeti;

e) aby zamezili útěk osoby, která se v místech ohrožených chová podezřele a na volání příslušníka stráže nedá uspokojivou odpověď, nemohou-li ji zadržeti jiným způsobem;

f) nelze-li jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu.

(3) O použití zbraně proti vnějšímu nepříteli platí pro osoby vykonávající službu podle § 1, odst. 2 tohoto nařízení to, co platí pro osoby vojenské.

§ 7

Osoby určení za příslušníky stráže jsou povinny vykonati přísahu tohoto znění:

"Přísahám při všem, co jest mi svaté, a v plné shodě se svým svědomím a přesvědčením, že budu poslušen presidenta a vlády republiky Československé a všech svých velitelů a představených; přísahám, že budu bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svůj útvar neopustím, ale i život svůj ochotně dám na ochranu vlasti a za její svobodu; přísahám, že budu své druhy milovati, k nim věrně státi, v nebezpečí je neopustím, ale až do konce s nimi budu bojovati, jak mi káže mužná čest a vědomí povinností občanských. Tak přísahám."

§ 14

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede je ministr vnitra v dohodě s ministerstvem národní obrany a se zúčastněnými ministry.

Dr. Hodža v. r.

Dr. Krofta v. r.

Dr. Zadina v. r.

Dr. Černý v. r.

Machník v. r.

Dr. Kalfus v. r.

Nečas v. r.

Dr. Franke v. r.

Dr. Czech v. r.

Dr. Dérer v. r.

Tučný v. r.

Najman v. r.

Dr. Šrámek v. r.

Bechyně v. r.

Dr. Spina v. r.

Dostálek v. r.

Zajíček v. r.

 

O nás

Občanské sdružení

 

OSH Hraničáři

 

 

Zaregistrováno u MV ČR dne : 28.4.2011

IČO: 22891579

adresa: Praha 7 Holešovice, Jankovcova 1405/32


 

Odběr novinek

Rychle a jednoduše se zadáním Vašeho emailu můžete zde přihlásit k odběru Novinek webu OSH-hraničáři.

Vaše data budou v bezpečí. Nemáme rádi spam.

Návštěvy

Dnes184
Včera184
Týden368
Měsíc3952
Celkem 162477

4
Návštěvník/ů právě online.

17. říjen 2017

Podobné na FB

Premium Joomla Templates