Středa, 26. Září 2018 17:18:05

Drátěný zátaras

  Jak již bylo naznačeno v částech věnovaným průsekům a ornému pásu, drátěný zátaras má několik etap vývoje. Přitom výklad budeme věnovat třístěnnému drátěnému zátarasu, neboť ten lze ve zkoumaném pětiletém období pokládat za dominující. Šíře této překážky dosahovala tří metrů, pole každé stěny byla dlouhá rovněž tři metry. Budování drátěného zátarasu (DZ) vždy předpokládalo, stejně jako v případě kontrolního pásu, přípravné práce:

 

urovnat, často za pomoci těžké techniky, hrboly, násypy, zasypat příkopy, odstranit velké kameny, v místech průseků pařezy. Pokud byl drátěný zátaras plánován do lesního průseku, pak se měla umístit jeho vnější stěna (tj. stěna nejbližší státní hranici) doprostřed průseku;

 

další dvě stěny pak byly situovány v průseku směrem do vnitrozemí. Pro stavbu měly být připraveny kůly o délce 280 cm (na prostřední stěnu, průměr 14–16 cm) a 220 cm (pro krajní stěny, průměr 12–14 cm). Pro dosažení maximální trvanlivosti měly být kůly odkorněné, impregnovány, spodní část pak opálena. Výsledky kontrol však dokládaly spíše opak.

 

  Konec konců opakované přebudovávání DZ poškozeného vystřelováním pařezů z průseků pro přípravu kontrolního pásu, po výbuších min a následcích povětrnostních vlivů odnášelo podobnou motivaci. Kůly obou krajních stěn se měly zatloukat, zatímco pro kůly střední stěny měly být jámy kopány či vrtány. Pro stabilizaci stěn šikmým ostnatým drátem a kotevními kolíky uvnitř DZ byla užívána tyčovina (60 cm). Zmíněné rozměry materiálu měly zajistit výšku obou krajních stěn 160 cm a výšku prostřední stěny 220 cm.

 

  Pro výstavbu drátěné překážky bylo užíváno ostnatého drátu. Vodorovné dráty byly upevňovány na skobičky, přitom mělo být dbáno optimálního napnutí; aby drát průvěsem neskýtal možnosti k prolezení nebo větším napnutím nemohlo dojít k jeho přetržení. Původní „vybavení“ zátarasu ostnatým drátem bylo v krajních stěnách tvořeno v jednom poli sedmi vodorovnými dráty, dvěma křížově napnutými jedním kotevním drátem. Střední stěna pak měla výplet z osmi vodorovných a na rozdíl od krajních stěn také sedmi svislými dráty v jednom poli. Na vrchu jejího kůlu byly umístěny příčné latě (tzv. téčka), po jejichž svrchní stěně byl veden ostnatý drát a po středu téčka též pátý elektrifikovaný vodič (počáteční varianta měla jen tři nebo čtyři bez horního vodiče). Čtyři ostnaté vodiče proudu o vysokém napětí byly umístěny na izolátorech z vnitřní strany střední stěny, bráno směrem z vnitrozemí.

 

Pohybu uvnitř mezi stěnami mělo bránit využití jednak již zmíněných kotevních drátů, jednak drátů napjatých od země šikmo mezi kůly sousedních stěn.

 

  Každý rok pak při rozšiřování drátěného zátarasu či jeho obnově po zimním období přinášel jeho zdokonalování (zde bohužel musíme použít slova s pozitivními sémantickými rysy pro věc, která znamenala potenciální smrtelné nebezpečí pro člověka, pokud by se dostal do její blízkosti). V případě varianty roku 1953 byly již svisle propleteny i krajní stěny. V případě prostřední stěny to bylo již 13 svislých drátů na jedno třímetrové pole, u krajních stěn o něco méně (asi 10). Svislé dráty měly být svázány s osnovou vázacím drátem tak, aby se „nedaly snadno bez prostředků rozpojit“. Narostl i počet vodičů. Na izolátorech na střední stěně bylo umístěno 5 vodičů, rovněž z ostnatého drátu. Šestý byl veden po zašpičatěném horním konci kůlu, tedy zakončení bylo v tomto případě bez téčka. Podle exponovanosti úseku mohl být od roku 1954 používán i další „zdokonalený“ typ DZ s šesti vodiči ve střední stěně a jedním nahoře. Pole střední stěny pak mělo být propleteno 14 dráty svislými a týmž počtem i obě krajní stěny. K zamezení přelézání kůlů krajních stěn měly být na ně nabity krátké dráty („fousy“ ohnuté nahoru). Na rozdíl od loňské varianty tam měly být kůly krajních stěn o délce 250 cm, což v terénu mohlo znamenat zvýšení krajní stěny cca na 180 cm.

 

  Pamatováno bylo i na ztížení překonání prostoru mezi stěnami, kde se měl nad zemí položit vodorovně křížem přes jedno pole DZ od kůlu krajní stěny ke kůlu střední stěny ostnatý drát.

Mezi střední stěnou a krajní stěnou směrem do vnitrozemí měla být zřizována ještě šikmá stěna ze dvou drátů, vedoucích na vypínací (kotevní) kolíky od střední stěny. Byly to však složitější úkony, spíše se přikláníme k „cik-cak systému“ horizontálně položeného drátu v celém DZ.

 

V močálovitém, bahnitém či naopak skalnatém terénu mohla brigáda využít křížového drátěného zátarasu, jehož výhodou byla rychlejší výstavba a delší životnost, neboť kůly nebyly zaráženy do země.

 

  Drátěný zátaras v úseku pohraniční roty si nelze představit jako celistvý. Mezi jednotlivými úseky byly průchody (průjezdy) zprvu zahrazené přenosnými překážkami (rozsocháči), později byla zhotovována vrata (trojitá), se střední stěnou rovněž vybavenou elektrifikovanými ostnatými dráty. Při otevírání pak bylo (mělo být) technicky zajištěno (stykače), aby se do nich přerušil přívod elektrického proudu a přitom aby nebylo nutné vypínat přívod proudu do zátarasu. Mimo to bylo možné budovat v DZ pro pohraničníky průchody či podchody.

 

  Jak ukazují zmíněné varianty, stavba DZ nebyla z těch, které by beze změny přetrvaly několik let. Ať už bylo v úseku chebské brigády docházelo k prodlužování DZ, přebudovávání po následcích zimního období, letních průtrží či po „interakcích“ s minami, vždy se v určité míře zohledňovaly dosavadní zkušenosti získané s jeho stavbou a exponovanost daného úseku státní hranice. Proto lze v časovém vývoji DZ rozlišit několik stavebních fází.

 

První fází výstavby drátěného zátarasu byla práce soustředěných ženijních jednotek od všech brigád a oddílů PS.

 

Jedním z výstupů práce těchto jednotek bylo vystavění drátěné překážky v místech, které brigády považovala za tzv. ohrožené.

 

  Od počátku roku 1952 mohly tedy hlídky řady rot zahájit střežení svěřených úseků podél drátěných překážek. Bylo tomu tak i v průsecích. Zde však po počáteční chvále na postavenou překážku70 přibývá první výtka (a další přijdou): jelikož jsou překážky v průseku „voleny na les“, nemají hlídky možnost zpozorovat narušitele přicházejícího z vnitrozemí k drátěnému zátarasu, neboť plot z ostnatého drátu je vytvořen prostým přibitím na stromy na straně průseku směrem do vnitrozemí. Narušitel se tak mohl snadno dostat do blízkosti překážek „a tyto pomocí stromů lehko zdolati “. U první fáze stavby DZ zatím není jasné , jaký podíl z její délky tvořila třístěnná překážka a jakou část jednostěnná.

 

  Sníh v zimě 1952–53 přinesl problémy, které se předešlou zimu buď nemusely u jednostěnného drátěného zátarasu projevit, nebo u trojstěnné překážky nebyly příliš rozsáhlé. Pokud totiž drátěný zátaras zcela nebo částečně zapadl sněhem (ten se do něj mohl i navát a vytvořit v něm závěj), pak sníh při tání strhával drát s sebou. Navíc tající sníh mohl způsobit i zborcení drátěného zátarasu, neboť při tání nejprve odtával sníh na zemi a na vniklou prázdnou kapsu dosedaly horní sněhové vrstvy, které samozřejmě byly protnuty šikmým ostnatým drátem, vedoucím k ukotvovacím kolíkům. Po určitém mezním odtání spodních vrstev došlo k sesuvu sněhu, který s sebou strhl i ony šikmé dráty. Následkem toho se pak vychýlily či vyvrátily krajní stěny směrem ke střední.Proč jen krajní stěny: ty byly totiž, na rozdíl od střední stěny, kotveny pouze z jedné strany, zevnitř drátěného zátarasu, a tudíž tlak na ně přicházel pouze z jedné strany. K těmto vlivům pak lze připočíst ještě výbuchy min v zimním období .

 

 

 tonf0570 veznic2

Premium Joomla Templates