Středa, 26. Září 2018 16:30:14

Lesní průseky

  Z hlediska časové posloupnosti prací na ženijnětechnickém opatření k ochraně státní hranice byly průseky kácené v zalesněných úsecích pohraničních rot nezbytným předpokladem vybudování dalších druhů ŽTO, stejných jako na volných prostranstvích; navazovala na ně stavba drátěných překážek, orných pásů, konec konců i věžové pozorovatelny mohly plnit svoji roli až po jejich vykácení.

 

4a7d98dc0a6a5ea7d05a0000 

 

  Průseky byly káceny v zásadě podél střežené hranice. Přesné pravidlo o vzdálenosti od státní hranice však nelze stanovit, jelikož linie průseků státní hranici nekopírovala, nýbrž se snažila co nejdelšími přímými úseky poskytnout maximální přehle pohraniční hlídce, ať už střežila z pozorovací věže či na zemi v terénu.

 

  Důležitým parametrem průseku, ovlivňujícím umísťování dalších ŽTO, byla šíře. Ta byla původně stanovena na hodnotu 10 m. Na tuto šířku byly upraveny ale jen části průseky na státní hranici s Bavorskem. Poté, co se však začátkem roku 1952 ustoupilo od využívání drátěných překážek vybudovaných na kraji průseku a lesa, neboť hlídky neměly přehled o přístupu k překážce z vnitrozemí, byl průsek znovu z 10m rozšiřován o dalších 6 m.

 

Přitom došlo na některých místech k úpravě dosavadní trasy. V témže roce vytvářený průsek na hranici s NDR byl již kácen do šířky 18 m a na stejnou hodnotu byl pak rozšiřován i úseky rot.

 

  Tato šíře již byla definitivní, i když koncem roku 1954 Hlavní správa PS učinila pokus v souvislosti s dobudováním systému ženijnětechnických opatření tento prostor rozšířit na 20 m, zejména ve prospěch šíře kontrolního pásu. K tomuto však již, na rozdíl od rozšiřování průseků v roce 1952 a 1953, nedošlo. S poukazem na vážné hospodářské ztráty vzniklé kácením , další činnost v tomto směru zakázal náměstek ministra vnitra O. Jeleň.

 

  Vytvoření průseků bylo prováděno silami brigády i s pomocí nadřízeného Velitelství PS (HS PVS). Přesto byl počátek spojen s nedostatkem nářadí všeho druhu a nedostávalo se i těžké mechanizace k odklízení poražených kmenů z průseků.

 

Po dokončení kácení na úseku západních hranic bylo koncem roku 1952 pokračováno na státní hranici s NDR

 

  Z hlediska dalšího využití průseku pro potřeby PS bylo nezbytné zvládnout vytrhávání pařezů. Jelikož zpočátku nebyla zmiňována myšlenka dobývat pařezy pomocí trhaviny, řešení se zdálo být stejné jako v případě přibližování dřeva z průseků: získat dostatečně výkonný pásový traktor.

 

  Větším problémem než samo vykácení průseků také bylo, že dřevo, těžené příslušníky brigády při tvorbě průseků, mělo být zpracováno podle dispozic správce lesa, v tomto případě ředitelství státních lesů Františkovy Lázně; ředitelství totiž nemělo dostatek (z hlediska požadavků MNB) spolehlivých zaměstnanců, kteří by při státní hranici mohli pracovat.

 

  V zásadě mělo být zabráněno tomu, aby dřevo zůstalo na hromadách v lese, kde by hnilo a poskytovalo vhodné prostředí pro rozmnožení škůdců. Při všeobecném nedostatku mechanizace a překotnosti ženijních prací však právě toto bývalo běžným jevem. Nebezpečí poškození lesa však nevznikalo jen v důsledku ponechání kmenů na hromadách v lese. Už samotný průsek byl zásahem do souvislého porostu, který pak byl ve zvýšené míře vystaven účinkům větru – zvláště když se potom průběh zátarasů a průseku musel upravit. Riziko pro stromy představovalo i vystřelování pařezů trhavinou.

 

Premium Joomla Templates