Pátek, 20. Července 2018 10:42:07

Minové pásy

Zpevňování drátěného zátarasu zaminováním

O užívání minových polí na hranicích jsou sepsány krvavé báje, které líčí užití min v rozsahu který by pokrýval celou republiku minimálně dvakrát.

 

Bylo užito min na hranicích? Ano bylo. Zabíjeli tyto miny lidi? ano zabíjeli – jsou k tomu totiž zkonstruovány.

 

 O co tedy šlo, k užití min k ochraně státních hranic bylo přistoupeno na základě požadavku velitele PS Hlavačka, který navrhl ministru národní bezpečnosti, „aby některé nepřítelem nejvíce používané a z hlediska výkonu služby nebezpečné a nepřehledné úseky státní hranice byly zaminovány“.

 

 Zaminování bylo uskutečněno podle upraveného vojenského ženijního předpisu kdy pro účel ochrany neprostupnosti státní hranice nebylo pokládáno minové pole ale minový pás .

 

Mezi drátěné překážky tak byla umístěna řada střepinových min s nástražným drátem o délce 15 m.

 

Neboť jak bylo v této souvislosti s kontrolním orným pásmem konstatován, že kontrolní (orný) pás a překážky umožní „kontrolu [nelegálních] přechodů a ztíží nepříteli jeho postup, pronikání však nezastaví“.

 

V zátarasech byly umístěny 27 m od sebe granátové miny PP-Mi-Gr s nástražným drátem o délce 25 m, vedeným na kolících nízko při zemi.

 

  Zaminování provedla ženijní poddůstojnická škola. Při zkouškách těchto min asi měsíc po položení bylo ověřeno, že miny jsou schopny zasáhnout figurínu do 30 m, přičemž průraznost střepin byla značná. Účinek rostl s položením miny na pevný podklad: mina mohla poničit až 5 polí drátěného zátarasu.

 

  Zavedením min do drátěného zátarasu však vyvstaly problémy, které velení PS ve snaze vyloučit beztrestné narušení státní hranice zjevně ignorovalo či je jen nepokládalo za příliš závažné, avšak pro každodenní službu pohraničníků toto znamenalo ohrožení. Ukázalo se totiž, že miny jsou přiváděny k výbuchu poměrně snadno, neboť průvěs 25 m dlouhého nástražného drátu, který vlivem nárazů větru působil tahem na závlačku rozněcovače miny, a tudíž po vytažení závlačky mina mohla vybuchnout prakticky kdykoli.

 

  Dalším problémem bylo vedení nástražného drátu po kolících. Zprvu byl veden při zemi, kde ovšem do něj narážela zvěř a ptactvo. Následně byl zvednut do výšky    45–50 cm, nicméně to snížilo četnost výbuchů jen částečně, protože na zvýšený drát naopak ptactvo usedalo a navíc poblíže miny byl tažen šikmo od země, takže u miny do něj mohla zvěř při prolézání stále narazit. Bylo tedy rozhodnuto tento způsob minování opustit a ponechat jej jen do dohotovení betonových min. Z předchozího vyplývá, že vojenský způsob střežení minovým pásem je vhodný jen do oblastí skutečně válečných .

 

  Přitom počáteční situaci ještě zhoršoval nedostatek vycvičených pohraničníků pro doplňování a udržování minových polí. V raném období to byli pouze dva: ženijní náčelník brigády a velitel ženijní čety.

 

  Přesto, že první použití min bylo z hlediska náročnosti údržby minového pole i drátěného zátarasu neefektivní, konečné vyhodnocení bylo alespoň z morálního hlediska příznivé, neboť „výbuchy min byly dobře slyšet v okolních vesničkách i městech“ což mělo zastrašující efekt na případné další narušitele – prostě vyvolávalo to strach.

 

  Ke zraněním pohraničníků zřetel brán nebyl. Původně se dokonce uvažovalo o tom, že miny budou rozmístěny i jinde a utajeně před pohraničníky, aby se tak eliminovalo riziko jejich zběhnutí (takové překvápko jistě potěšilo stejně jako návštěva důstojníků VKR).

 

  Lze orientačně říci že v místě vhodného použití na úseku jedné roty vzniklo zhruba 4–5 minových pásů, rozdělených průchody v drátěném zátarasu. U exponovaných úseků to ale bylo vysoko nad tento průměr

 

  Způsob minování započatý na přelomu let 1952 a 1953 se březnem1952 shodoval v tom, že miny, instalované do drátěného zátarasu, byly opatřeny nástražným drátem. Na rozdíl od předešlé délky nástražného drátu cca 25 m byly miny opatřeny nástražným drátem o délce 6 a 9 m v závislosti na druhu miny. Z toho lze usoudit, že na rozdíl od předešlé situace dosáhla HS PVS přidělení velkého množství min, a tudíž mohla být vzdálenost mezi minami zkrácena. Tím se také mohlo zdát, že se určitým způsobem vyřeší zimní obtíže s náhodnými výbuchy, kdy drát při své délce vlivem větru, námrazy a sněhu vytahoval závlačku rozněcovače, v důsledku čehož se mina stávala potenciální hrozbou, neboť mohla kdykoli vybuchnout. Vedle toho je možné také předpokládat úmysl větší blízkostí min zvýšit pravděpodobnost zasažení tzv. narušitele.

 

  Druhý rozdíl mimo délky drátu byl v minách. Místo granátových min (PP-Mi-Gr) byly používány do drátěného zátarasu (mezi 1. a 2. stěnu směrem od státní hranice) střídavě protipěchotní miny s dřevěnou krabicí a miny s betonovým obalem (PP-Mi-D a PP-Mi-B). Pro zvětšení účinku měli pohraničníci miny vylepšovat, přičemž v prvním případě měl být do dřevěné krabice dodán železný šrot (nasekaný či nastříhaný), v druhém případě byl železný šrot dán do betonu. Odlišností též bylo, že miny byly upevňovány na kolík, v ideálním případě do výše 80 cm, v praxi to kolísalo zhruba v intervalu 60–80 cm nad terénem. Ve stejné výši pak byl veden i nástražný drát od miny. Perfekcionalizace minových pásů se později projevila v tom, že v pozdější fázi mohla být do metrové mezery mezi kolíkem, na kterém byla upevněna mina, a kolíkem s koncem nástražného drátu položena jedna nášlapná mina (PP-Mi-D).

 

  Začátek třetí fáze vývoje kladení minových pásů v úseku pohraničních rot je možné položit do roku 1953, kdy lze pozorovat záměr využívat nášlapných minových pásů (polí), což byla řada min za sebou, pokládaná mezi dvě stěny DZ podle určitého schématu v různé vzdálenosti od sebe i od drátěné stěny. Příklon k instalaci nášlapných min vycházel asi ze zkušenosti, že ve většině případů narušitel překážku buď přelezl vrchem, nebo celou překážku (a tím i nástražný drát) podlezl. Dosavadní minová pole s nástražným drátem se měla stále udržovat a doplňovat, nová pak měla vznikat jako nášlapná, pokládaná PP-Mi-D nebo DOMi-N.

 

  Jako příklad lze uvést že v nejexponovanějším úseku, jímž bylo stále hodnoceno území u Aše, mělo být zaminováno nášlapnou minou DO-Mi-N ve dvou řadách 500 m zátarasu. A brigádě na tento úsek mělo být dodáno 1 440 kusů min.

 

  V podstatě se tak závěrem roku 1953 vyčerpává škálu druhu minování, které bylo možné v DZ realizovat. Do popředí se tak dostává otázka údržby zaminovaného drátěného zátarasu.

 

Zásadním problémem druhé a třetí vlny minování byly, vedle výše popsaných, zimní měsíce.

 

Hodnocení po roce 1953 již nepřičítalo minám žádoucí výsledek, kromě snad „morálního působení“ na narušitele jak bylo uvedeno výše.

 

Snaha o dokonalé zneprostupnění státní hranice, tak typická pro léta 1952–53, vedla

k tomu, že se oba druhy „zpevnění“ zátarasu, minování a elektrifikace, vzájemně negovaly.

 

  „V DZ vznikají zkraty a v důsledku zaminování DZ se velmi těžko hledají. Proto se stává, že úsek některé roty zůstává i několik dnů bez proudu… a nutno čekat na poruchovou hlídku složenou z ženistů, která je vyčleněna u velitelství brigády.“ V zimě přiváděl miny k výbuchům mokrý sníh. Pohraničníci se pak báli chodit do blízkosti DZ a bylo tak ztíženo zjišťování stop na ženijnětechnickém zařízení po případném narušiteli.

 

  Výbuchy min způsobovaly také jarním táním povalené vnější stěny DZ. Poškozené části DZ zničené minami byly přechodně přehrazovány nástražnými osvěcovadly, eventuálně velením hlídek do těchto prostorů. V některých úsecích brigády byl stupeň destrukce DZ tak vysoký, že vylučoval opravy a DZ musel být vybudován nový.

 

  K výbuchu mohl pohraničník přivést minu z důvodu obtížné koordinace pohybů, když se musel při minování proplétat mezi šikmým drátem nataženým mezi stěnami. Újma na zdraví mohla vzniknout při odminování nášlapných min ze zmrzlé země. Problémem třeba bylo i vytahování zvěře, zabité EZOH, z drátěného zátarasu. To se dělalo tak, že pohraničník prolezl krajní stěnu a vzal předmět rukou. Po několika „mimořádných událostech“ bylo nařízeno vytahování zabité zvěře pouze pomocí tyče s hákem. Stalo-li se nějaké neštěstí při minování DZ, bývalo minování na nějakou dobu i zastaveno a zpřesňovaly se prováděcí předpisy.

 

  Kupř. směrnice ze srpna 1953 pak již zakázaly jakékoliv práce v DZ, kde jsou položeny miny. V případě vysekávání trávy, vytahování spadlých větví, oprav DZ atd., měly být miny nejprve ženisty zajištěny proti výbuchu. Přesto pohraničníkům, ať už vykonávajícím hlídkovou činnost podél DZ či kontrolujícím zátaras jako technické hlídky, nezaručovalo bezpečí před úrazem způsobeným výbuchem miny ani dodržení směrnic. Ohroženi byli při postupu podél DZ, i když šli po vybudovaných pěšinkách (technická pěšinka 4 m od DZ). Pokud se silným větrem nebo vlivem tíhy námrazy na nástražném drátě uvolnila závlačka u rozněcovače, mohlo dojít k výbuchu miny, právě když ji hlídky míjely.

 

Více méně rokem 1954/55 končí používání min v drátěných zátarasech.

 

  Na rozdíl od „minové euforie“, která ve zprávách chebské brigády vrcholí někdy počátkem roku 1953, kdy velitel brigády K. Peprný žádá povolení k zaminování části železniční trati Aš – Selb v prostoru od DZ ke státní hranici pro případ, že by se měl opakovat pokus o přejezd státní hranice vlakem jako v září roku 1951.

 

  Důvody bylo možné hledat ve výše zmíněných obtížích a také v tom, že značná část min byla už vadná (zrezavělé rozněcovače, zvlhlé náložky, které již nebyly schopné aktivování).

Skutečnost že nebezpečí pro vlastní jednotky je enormně vysoké , minimální podíl na zadržení tzv. narušitelů a “interakce” min s jinými ŽTZ se také těžko sháněla motivace pro organizování sil na přeminovací práce.

 

 

 

Premium Joomla Templates