Středa, 26. Září 2018 16:15:09

Chodové I.

Historie domažlických Chodů

Za dávných časů Chodové nesídlili pouze kolem Domažlic. "Chodské území" sahalo od Železné Rudy k Přimdě, Tachovu a Plané (Proto jsou tak severně od Domažlic názvy obcí jako Chodský Újezd, Chodová Planá a Chodov u Karlových Varů).  Časem však všichni Chodové podlehli germanizačnímu vlivu a čeští zůstali jen Chodové domažličtí. Ani v případě Domažlicka není ale jednotný názor na rozlohu chodské oblasti. Podle Františka Roubíka zasahovalo území Chodska přes hranice do Bavor. Podle Františka Teplého sahalo domažlické Chodsko na severovýchod a východ ke Staňkovu, Kolovči, Srbicím, Hlohovčicím, Poděvousům, Chudenicím, Úboči a Poleni.  

 

O Chodech můžeme vůbec poprvé číst v Dalimilově kronice, jak dopomohli k vítězství českého vévody Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem III. v bitvě u Brůdku. Jejich úkolem bylo les obsadit a pobít ty, kteří by utíkali z boje. 

Chodové byli polosvobodnými obyvateli jedenácti vesnic v pohraničí (Draženov, Chodov, Chodská Lhota, Klenčí, Klíčov, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov, Újezd). Poddaní byli pouze panovníkovi české země. Za služby, které vykonávali, mezi nimi především střežení hranic, měli různá psaná, nepsaná a zvyková práva. Především nemuseli robotovat, dále platit cla a mýtné. Směli se volně shromažďovat, stěhovat se ze vsi do města, kácet v lesích dřevo, pálit kolomaz, lovit zvěř. Měli právo várečné – mohli vařit pivo, právo mletí. Směli provozovat řemeslo a svobodně se ženit.          

 

Prvním privilegium získali Chodové od Jana Lucemburského. V letech 1325–1612 dostali Chodové od českých panovníků dvacet čtyři privilegií, ta potvrzovala jejich výsady.   

       

Chodové měli svou vlastí samosprávu sídlící v Domažlicích na Chodském hradě. Byl volen vrchní chodský rychtář-soudce, obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle obvykle Domažličan, který uměl číst a psát, a dvanáct konšelů, z každé vesnice jeden, z Pocinovic dva. Byl vybrán i písař a posel - výběrčí daní.  

Měli vlastní Chodské insignie, k nimž patřila pečeť a vojenský znak. Pečeť vlastnili od konce 15. století - uprostřed s čakanou (okovaná hůl se sekyrou), hvězdami a nápisem: „Chodové z Domažlic“. Měli také svůj prapor, na němž byl nejprve znázorněn pár vysokých plstěných bot. Později (od konce 19. století) byl na praporu vyobrazen pes, tedy jeho hlava, protože se Chodům říkalo Psohlavci. Roku 1630 byly prapor i pečeť Chodům W. V. Lamingerem natrvalo odebrány. 

 

Na Chodském hradě sídlil královský purkrabí zastupující krále. Chodům dával rozkazy a v době válečné jim byl velitelem.     

     

Hlavními povinnostmi Chodů bylo doprovázet a chránit cestující v pohraničních lesích. Dále pečovat o hraniční lesy, podávat rychlé zprávy o nepříteli, bránit zemské branky, stavět ohrady, dělat v lesích příkopy a zrádné cesty.   

       

Chod byl na stráž doprovázen psem, byl ozbrojen čakanou, píkou, kopím, sekyrou, cepem, lukem. Od 16. století používali pušky. 

 

Před 17. stoletím bylo mnoho práv a výsad Chodů zrušeno. Mezi nimi i to, že v době nouze královské komory nesmějí být zastaveni žádnému šlechtici. V 16. století, když strážní funkce ztrácela svůj smysl, se tato výsada stávala bezvýznamnou. 

V 15. a 16. století  se útisk za vlády pánů ze Švamberka a domažlických začal stupňovat. Svého vrcholu dosáhl za vlády Lamingerů („Lomikarů“). Po bitvě na Bílé hoře (roku 1621) byli Chodové dáni do zástavy (za 7500 zlatých) Wolfu Vilému Lamingerovi z Albenreuthu (roku 1630 byli prodáni za 56000 zlatých). Po smrti W. V. Lamingera přebrala vládu nad Chody vdova Barbora s hejtmanem z Aschenbachu, roku 1642 jim vládl nejstarší syn Wolf Bedřich. V letech 1652 – 1696 spravoval území mladší bratr Wolf Maxmilián. Zasloužil se o to, aby Chodové byli zbaveni veškerých svých práv. Chodové museli novým pánům odvádět zástavní platy v penězích, platy z lesa, luk, trávníků, krčem, piva a naturální dávky. Za vlády Lamingerů se jejich postavení ještě více zhoršilo. Byli postaveni na stejnou úroveň s ostatními nevolníky, dvakrát v týdnu museli robotovat, nesměli svobodně užívat hraničního lesa. 

 

Chodský hrad, který Lamingerové vlastnili, roku 1671 vyměnili za babylonské rybníky. Roku 1676 si dal Wolf Maxmilián postavit zámek v Trhanově. 

 

Wolf Maxmilián roku 1680 zbavil Chody většiny majestátů (privilegií). Na základě dvou majestátů, které Chodové zachránili, byl veden s pánem spor. Roku 1692 se Chodové vypravili do Vídně za spravedlností. Po mnohých jednáních  ve Vídni i v Praze Chodové svůj spor prohráli. Roku 1695 byl popraven hlavní vůdce Chodů Jan Sladký Kozina. Před popravou byl „Lomikar“ podle legendy Kozinou vyzván na boží soud slovy: „Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne tě volám na  boží soud...“ Jeho slova došla naplnění. Lomikar napřesrok zemřel.

( Jako méně známý fakt je ten, že Jan Sladký Kozina byl popraven jako "náhradník" za jinou osobu, která den před tím ve vězení zemřeĺa a s Chodskou vzpourou nemněla žádné spojení - no poprava byla již naplánována tudíž k vykonání byl vybrán jiný vězeň , který mněl původně dostat jen rákoskový trest. Tato informace pochází z původních záznamů !) 

V letech 1697 – 1848 vlastnila Chody rodina Stadionů (roku 1697 je koupil Jiří Jindřich Stadion). Stadionové na Chodsku pobývali dvě staletí. Avšak ani za pánů Stadionů se jejich postavení nezlepšilo.  

 

Roku 1767 Chodové naposledy otevřeně odporovali proti vrchnosti a robotě. Ohnisko odporu bylo ve vsích Chodov, Tlumačov a Mrákov. K vyřešení situace došlo až roku 1775, kdy byl vydán nový robotní patent.  I přesto se Chodové bouřili až do zrušení nevolnictví (rok 1781), ale i po tomto roce odporovali vrchnosti. V 18. století poslání Chodů – obrana hranic -  zaniká úplně. Z poddanství se zcela vymanili až po roce 1848, kdy byla zrušena robota i poddanství. 

 

V 18. století je prováděno zcelování menších statků. A tak do území zasahují tři majetkové celky – na jihu koutsko-trhanovský statek v držení Stadionů, majetky města Domažlic, z východu sem zasahovaly statky chudenických Černínů a ze západu horšovskotýnští Trauttmannsdorfové. 

 

Koncem 19. století se Chodsko, zpopularizované Jiráskovými Psohlavci, stává častým cílem turistů.  

 

Když němečtí fašisté po mnichovském diktátu v roce 1938 obsadili Sudety, historické chodské vesnice Postřekov, Klenčí a Chodov, dále pak Trhanov, Pec, Pila, Babylon, Česká Kubice se staly součástí Německa. Potupná hranice sahala až k pomníku Jana Sladkého Koziny. Bronzová socha Jindřicha Šimona Baara byla včas ukryta v domažlickém Muzeu Chodska. V prvním roce protektorátu se fašisté na Chodsku setkali s celostátní manifestací. Na Vavřinečku v srpnu přísahalo přes sto tisíc lidí věrnost vlasti.

 

 

 

 

Premium Joomla Templates